Historie osídlení - Soutok
Člověk v krajině
Nejstarší osídlení
Člověk začal zdejší krajinu výrazně ovlivňovat s nástupem teplejšího a vlhčího klimatu kolem roku 7 000 př. n. l., období, kdy nastalo výraznější šíření lesů. Archeologické nálezy (pozůstatky rybářských a loveckých osad z doby před 10 až 8 tis. lety) dokazují, že například osídlování oblasti Mikulčice začalo v mladší době kamenné, trvalé osídlení pak trvalo od doby bronzové po středověk. K osídlení první obyvatelé vyhledávali především hrúdy, jako strategický bod v okolní krajině. První obyvatelé kočovali a živili se lovem, rybařením a sběrem plodů.
To se změnilo s osvojením si schopnosti obnovovat úrodnost půd, tedy s nástupem zemědělství v mladší době kamenné (5 500 – 3 500 let př. n. l.). Do té doby početně menší a rozptýlené osady se začaly rozrůstat a stávaly se trvalejšími. Nástup zemědělství a s ním související usedlejší způsob života způsobil trvalejší ovlivňování krajiny. Pozemky v blízkosti osad využívali lidé k zemědělství a pastvě a tím udržovali bezlesí. Nebyla zde přesná a zřetelná hranice ve využívání zemědělské a lesní půdy. Pastva probíhala nejen na pastvinách, ale i v samotných lesích, které i v zimním období přinášely sice omezenou, avšak stabilní dávku píce. Teprve v mladší době železné (5 000 let př. n. l.) s objevem první kosy začaly vznikat louky, umožňující přípravu píce pro dobytek na zimní období. Okolní lesy sloužily také jako zdroj stavebního a především palivového dříví.
Velkomoravská říše
V období 9. století a na počátku století desátého se na jihu Moravy rozkládala Velkomoravská říše s hradišti Mikulčice a Pohansko a několika menšími osadami. Historické prameny uvádějí, že v mikulčickém hradišti žilo více než 2 500 obyvatel. To bylo centrem politické moci Mojmírovců, což dokazují nálezy množství zbraní, jezdecké výstroje, zlatých, stříbrných i bronzových šperků. Po pádu Velkomoravské říše v 10. století docházelo k postupnému útlumu osídlení.
Druhým významným archeologickým nalezištěm je Pohansko u Břeclavi, jehož největší rozkvět nastal v 6.–10. století. Na ploše 28 ha zde bylo v 9. století vybudováno valem obehnané hradisko, které obsahovalo např. velmožský dvorec, kostel, více než 1000 zahloubených staveb, dosud objevena byla necelá tisícovka hrobů.
Způsob obživy těchto lidí byl zcela závislý na okolní krajině. Na úkor lesa se rozšiřovala plocha orné půdy. Zbylé lesy sloužily k získávání stavebního i palivového dříví. Velkou část nivy zabíraly louky, pastviny a pastevní lesy.
Počátky dnešního osídlení
Vzhledem k častým intenzivním povodním, vyvolaným odlesňováním horních částí povodí, byli lidé nuceni se přesunout do výše položených míst, tedy na říční terasy lemující údolí Moravy a Dyje, kde byly postupně zakládány jednotlivé vesnice, z nichž velkou část známe dodnes. Přestože v nivě už nemohli lidé trvale žít, nepřestali zde hospodařit. Měli zde louky, pastviny pro dobytek a les, ze kterého získávali potřebné dřevo.
Nivní louky
Louky a pastviny vznikaly postupně během osidlování nivy prvními obyvateli. Přeměna začala smýcením lesa, prostor osídlily traviny a luční byliny. Louky vznikaly i pastvou, postupným prořeďováním dřevin. I na loukách je důležitý vliv vody. Na jaře při povodních jsou louky zamokřeny anebo zaplaveny, naopak v létě můžou výrazně prosychat.
Luční porosty se vyznačují pestrou škálou bylin a trav. Na nejzamokřenějších místech luk můžeme nalézt rákos obecný, orobince nebo zblochan vodní, na sušších převažuje psárka luční, lipnice luční nebo ostřice časná. Nivní louky jsou také domovem množství hmyzu (brouků, motýlů), nebo obojživelníků.
Intenzifikace zemědělství v minulém století způsobila, že mnohé louky byly rozorány na pole. Jinde bylo omezeno pravidelné kosení a díky tomu začaly některé travní porosty postupně zarůstat křovinami a lesem.
Solitérní stromy
Mohutné stromy – zejména duby – s průměrem kmene až 2,5 metrů a staré i několik set let jsou jedním ze symbolů této oblasti. Jejich vznik je spjat s dřívějšími způsoby hospodaření, především tzv. pastevním a středním lesem. Na loukách byly také často cíleně pěstovány jako zdroj žaludů pro prasata.
Dub letní je výrazně světlomilný strom, který potřebuje velké množství slunce, a to mu nezajistí klasický zapojený les, ale právě řídký, pastevní porost, případně samostatný růst na louce. Právě v těchto podmínkách se může habitus dubu rozvinout do svých přirozených rozměrů a vytvořit tak typické dlouhověkké solitérní stromy s košatou korunou. V podmínkách dnešního lesního hospodaření se mu ale těchto předpokladů nedostává a tak musí být solitérní stromy vysazovány uměle, především v místech nelesních společenstev. Na staré stromy jsou vázány stovky druhů od mechů a lišejníků přes houby a hmyz po netopýry a ptáky.
Lesy – využívání v minulosti
Většina území v oblasti soutoku Moravy a Dyje patřila rodu Lichtenštejnů. Pro poddané i potřebu vrchnosti lesní bohatství postačovalo a páni dbali víc o lovnou zvěř než o pěstění lesních porostů. V těchto dobách neexistovaly ostré hranice mezi bezlesím a lesem jako v současnosti. Louky a pastviny zcela bez dřevin postupně přecházely přes velice řídké pastevní lesy parkového charakteru v lesy zapojenější. Zdejší lesy vypadaly jinak než dnes – z hlediska hospodaření se jednalo především o les nízký (pařezinový, výmladkový), střední (sdružený) a pastevní.
Nízký les je založen na opakované výmladnosti pařezů jednotlivých druhů (vrby, topoly, olše, duby, jasany a další), které byly v určitém časovém rozmezí (době obmýtí, zhruba každých 10–40 let) opět sesekávány. Pařezy byly schopny opět rychle obrazit a v krátké době tak poskytnout opět palivové dříví pro obyvatele.
Střední les můžeme chápat jako přechod mezi lesem nízkým a vysokým. Spodní patro (tzv. etáž) bylo tvořeno lesem nízkým a horní patro různě starými stromy vyrostlými ze semene, označovanými jako výstavky. Ve spodním patru rostly dřeviny tvrdého luhu, které jsou schopné snášet stín (např. lípy, javory, jilmy, habry) a horní patro zaujímaly především duby, jasany a jilmy, které na rozdíl od spodního patra (nízkého lesa) poskytovaly stavební a užitkové dříví pro vrchnost.
Pastevní les byl spojený s pastvou dobytka – především prasat a skotu, ale také ovcí a koní. Pastevní lesy se vyznačovaly velice řídkým porostem, rozestupem stromů, který umožňoval růst trávy mezi nimi. Takové lesy poskytovaly nejen stín pasoucímu se dobytku v letních měsících, zdroj potravy (opadem žaludů), ale také dřevo, které se dalo zpeněžit. Vznikaly rozvolněním jak lesa nízkého i středního, ale také zalesněním luk či pastvin.
Komponovaná krajina
Velký vliv na podobu zdejší kulturní krajiny měli Lichtenštejnové, dlouholetí vlastníci panství Lednice a Valtice. Pod jejich vedením vznikl unikátní areál, který na 200 km2 představuje kulturní krajinu s parky, okrasnými zahradami a stavebními památkami. Velký důraz byl kladen na celkovou kompozici krajiny – symetrické osy či průhledy mezi jednotlivými prvky. Jeho hodnota byla oceněna v roce 1996 zapsáním na seznam UNESCO. Jádrem celé oblasti jsou dva velké zámky, Lednice a Valtice, obklopené parky. Parky můžeme rozdělit na dvě odlišné části – pro park francouzského typu je charakteristická symetrie, okázalost, používání cizokrajných rostlin a jejich pečlivá úprava, naopak park anglického typu je výrazně přírodnější. Například v Lednici mu na první pohled dominují obrovské solitérní duby.
Kromě samotných hlavních zámků jsou v krajině rozmístěny drobné stavby – takzvané salety – různé kaple, vily či zámečky, kde se z hlediska stavebních stylů prolínají romantismus, klasicismus a empír. Najdeme zde třeba kuriózní minaret, Janův hrad, Dianin chrám neboli Rendezvous, Kolonádu nebo Hraniční zámeček, kdysi postavený přesně na zemské hranici mezi Moravou a Dolním Rakouskem. Rozmístění všech staveb nebylo náhodné, ale pečlivě plánována a komponována byla celá krajina. Vznikaly aleje, průhledy, rybníky i s ostrůvky, byly sázeny stromy.
Přímo v oblasti Soutoku, mezi Břeclaví a Lanžhotem, stojí dva lovecké zámečky – Pohansko (dnes s expozicí břeclavského muzea věnovanou hlavně archeologickým nálezům a historii) a Lány.
Myslivost
Lesy jsou tradičně vnímané nejenom jako zdroj dřeva, ale také zvěře. Myslivost na Soutoku byla oblíbenou kratochvílí už dávných šlechtických pánů z rodu Lichtenštejnů a myslivecky je lokalita významná dosud. Zdejší obora Soutok je s rozlohou 4 480 ha největší českou oborou s chovem jelení, daňčí, srnčí a černé zvěře. Vysoké zazvěření prakticky znemožňuje obnovu lesních porostů – zalesněné paseky proto musejí být oplocovány. V rámci ekonomických úspor byl v minulosti zaveden systém obnovy pomocí tzv. „obnovních bloků“. Jedná se o 5–100 hektarové části lesa, které jsou obehnány plotem a co nejrychleji pokáceny a znovu zalesněny. Díky tomu v oblasti vznikají rozsáhlé plochy mladého lesa, který je téměř stejnověký. Oploceny jsou i bývalé rezervace Ranšpurk a částečně Cahnov-Soutok (dnes jsou součástí rozsáhlé národní přírodní rezervace Lanžhotské pralesy). Důvodem je ochrana přirozeného zmlazení, které před oplocením téměř nebylo schopno odrůst.
Proměny krajiny
Povodně přicházely několikrát do roka. Příznivé však byly jen jarní záplavy v místech, kde voda zavlažila pozemky a přinášela úrodné nánosy. Naopak letní povodně zcela znehodnocovaly všechno seno na loukách. Využitelné plochy k zemědělství mimo údolní nivu byly téměř vyčerpány a snaha o zúrodnění pozemků se obrátila do údolí velkých řek. Nejdříve však bylo nutné vyloučit záplavy a odvodnit podmáčená místa.
V 18. a 19. století byly regulace vodních toků a protipovodňová opatření prováděny především v horních a středních úsecích. V oblasti jižní Moravy byly realizovány komplexní vodohospodářské úpravy teprve v 70. a 80. letech 20. století. Koryta řek byla ohrázována, napřímena, na některých místech byla vybudována zcela nová koryta. Postavena byla soustava tří vodních nádrží vodního díla Nové Mlýny, která celkem zabírá přes 32 km2. Pod jejich hladinou zmizelo mimo jiné více než 1000 ha lužního lesa. Po zregulování řek, které vyloučilo pravidelné zaplavování, začal lužní les usychat a chřadnout. Proto byla v 90. letech provedena revitalizační opatření, která pomohla opět navrátit vodu do lužního lesa. V posledních letech – vlivem sucha – ale často chybí voda, kterou by bylo možné do lužního lesa napustit v dostatečném množství.
Proměny lesního hospodaření
K postupně změně dochází v 18. století s rychlým rozvojem průmyslu i nárůstu potřeb a počtu obyvatel, kdy se začíná projevovat nedostatek dříví a zhoršování stavu lesů. V roce 1754 za vlády Marie Terezie byl vydán „Císařský patent lesů a dříví se týkající“ pro Moravu a Čechy, který zakazuje pastvu a hrabání steliva v lesích. Jeho naplňování však postupovalo pomalu a pastva v lužních lesích Soutoku byla definitivně ukončena až v roce 1873. Pastevní lesy, nízké a střední lesy s řídkým porostem a duby byly postupně přeměňovány na hustý les vysoký. Tedy takový, jaký známe dnes. Dodnes lze ještě v některých porostech nalézt mnohem starší jedince s rozložitou korunou. Ta dokazuje, že v minulosti rostly osluněné na volné ploše, na rozdíl od stromů se štíhlou korunou vyrůstajících v hustém zápoji a konkurenci dalších stromů.
Vysazovány začaly být i nepůvodní, rychlerostoucí severoamerické druhy dřevin. V souvislosti s technickým vývojem se namísto seker začaly používat pily, pařezy byly odstraněny a vzniklé plochy uměle zalesněny. Pro vysokou potřebu stavebního dříví (mimo jiné pro železnici z Vídně do Přerova přes Břeclav) byly takto proměněny rozsáhlé plochy. Důmyslný systém lesních kanálů využívajících i stará říční ramena umožnil lépe pracovat s vodou a tím také zvýšit výnosy.